A pohádky je konec…Tedy, jak se to vezme. Do konce roku ještě pár dní zbývá a do konce toho „kovidího“ minimálně ještě pár měsíců. Ale jeden příběh dnes i tak společně uzavřít můžeme. Tím příběhem je moje rejdění ve veřejném prostoru.
Co začalo před lety jako nevinná „Hra na Žížalu“ na twitteru se letos rozrostlo do Instagramu, Facebooku, YouTube, Spotify a dalších platforem. Co začalo jako občasný příspěvek do tištěného měsíčníku Neovlivní přerostlo do pravidelného týdenního sloupku. Také jsem začal přijímat všechna pozvání na různá vystoupení v médiích, která jsem před tím zdvořile odmítal. Bylo mne ve 2020 dost vidět. Tak s tím bude ve 2021 konec. Jasně, občas něco na twitter napíšu. Jasně, pro měsíčník Neovlivní také. Ale s ostatním je konec. Než vysvětlím proč, řekněme si, proč to celé začalo.
Prvním impulzem byl kovid. Neumím pomáhat ve špitále, nemohu darovat plazmu, ale pomáhat jsem chtěl. Proto jsem se snažil informovat o kovidu a jeho dopadu na ekonomiku a na peněženky nás všech. Tak vznikla denní instagramová rubrika Korona versus Koruna. Tak vznikla řada příspěvků pro Týden podle Vávry. A když jsem se později některým tématům chtěl věnovat na větší ploše, vznikla série rozhovorů na YouTube, s trochu drzým názvem, Hovory V. Ve dnešní době má člověk okamžitou zpětnou vazbu a tak mohu celkem s jistotou tvrdit, že všechny platformy si své čtenáře, posluchače a diváky našly. Nakonec, na čísla se může podívat každý. Nicméně jsem si po čase uvědomil, že co je pro mne „charitou“ může být pro někoho, jehož ekonomický osud je s podobnou aktivitou, na rozdíl od mého spjatý, konkurencí. A to jsem nechtěl a nechci.
Hlubším důvodem pro moje „vylezení z ulity“ však bylo něco jiného. Byl tím pocit, že jsme zemi vrátili těm, od kterých jsme si ji v Listopadu vzali. Ten jsem měl od vzniku vlády Andreje Babiše. Ne, nejsem naivní. Politika nikde na světě není odpolední čajíček. Moje pravicové vidění světa mi nebrání analyzovat levicová řešení a vést s jejich nositeli debatu. Nepotřebuji ke štěstí vládu konzervativců a nehroutím se, když vládnou liberálové. V naší zemi jde ale o něco jiného. Andrej Babiš přinesl do politiky a veřejné debaty normalizační móresy a politiku i veřejnou debatu zničil. Nemá smysl tady teď vyjmenovávat, jaké škody tím kde napáchal. To nakonec uvidíme ještě dlouhá léta. Pro mne to ale bylo impulzem se tomuto zlu aktivně postavit. Ne, nemyslel jsem si, že jedinec svojí aktivitou něco dokáže. Ne, nemyslel jsem si, že dokážu otočit kolo dějin a dokonce se dá říct, že jsem to ani nedělal, na rozdíl od pana premiéra, „pro lidi“. Vylezl jsem z ulity kvůli sobě. Abych si nikdy v budoucnu nemusel vyčítat, že jsem nic neudělal. No a proč si myslím, že mám splněno? Že se do své pohodlné ulity mohu vrátit?
Protože se na politické scéně pohnuly ledy. I když je podpora ANO v zásadě pořád stejná, vznikly dva bloky, které v součtu mohou ANO porazit. A také ho porazí. Strašně rád v tom budu nápomocen a jako člen pražské topky určitě dobrý způsob najdu. Nemůžu ale pokračovat ve veřejném působení, protože bych, čas od času, musel střílet směrem k lidem, jejichž vítězství si sice přeju, ale jejichž klopýtnutí neumím tolerovat. Neumím se tvářit, že zrušení SHM je dobrý nápad, ale chci podporovat ODS, neumím bránit nápady pana Ferjenčíka, ale chci, aby Piráti uspěli. Neumím vyměnit pád Andreje Babiše za toleranci všech skopičin, které na nás více či méně „štandardné strany“ v kampani vytáhnou.
A přátelé, nemylme se. Vytáhnou. Nikdo není anděl. Žádná strana není dokonalá a samozřejmě budou všechny chyby dělat. Budou to ale jiné chyby, než dělá pan premiér. Jeho chyby spočívají v tom, že si buď špatně pamatuje, co mu vyšlo v průzkumu, nebo, nedej bože, občas řekne, co si skutečně myslí. Chyby jeho politických oponentů budou jiného typu. A já je nemíním kritizovat.
Už jsem to vlastně jednou takhle udělal. Před rokem mne topka nominovala do boje o místo senátora na Praze 1. Stranická vedení demokratických stran ale už tehdy hovořila o spolupráci a já jí nechtěl stát v cestě. Proto jsem s potěšením ustoupil kandidatuře Mirky Němcové a nadšeně ji podpořil. Jsem rád, že jsem to udělal a jsem rád že uspěla. Jako bonus beru, že jsem se díky tomu s touto skvělou ženou osobně seznámil.
Teď jsme trochu ve stejné situaci. Musíme toho strašně odpracovat a musíme se shodnout na společných kandidátech, protože jedině volební vítězství nám pomůže situaci změnit. To poslední, co teď potřebujeme jsou kibicové a lidé, kteří pádlují proti a to i z dobrých úmyslů. Naší společnou nadějí je spojování. Naší společnou cestou je spolupráce. Naším společným cílem je společné vítězství. Úplně rozumím Mirkovi Kalouskovi a moc mu děkuji za jeho dospělý a odpovědný krok. Mne inspiroval a tak vyrážím na cestu do „mediálních věčných lovišť“.
Chtěl bych ale poprosit mladého bojovníka Mikuláše Mináře, aby i on nestál tomuto spojování v cestě a nevytvořil konkurenci, která by ve finále Babiše posílila. Ať už se rozhodne jakkoliv, patří mu za probuzení národa obrovský dík. Jsem rád, že se o někom o třicet let mladším mohu takto vyjádřit.
Pěkné Vánoce a Šťastný nový rok.
(původně zveřejněno 4. 12. 2020 na webu Neovlivni.cz)
Comments