MNOHO KONTROLORŮ INVESTOROVA SMRT

Nezbytnou podmínkou pro fungování penzijních fondů je fundovaná instituce dohlížející na jejich činnost. Podle autora článku však není právě nejšťastnější, že větší díl dohledu nad penzijními fondy připadl Ministerstvu financí a pouze menší Komisi pro cenné papíry.

Komise pro cenné papíry funguje! To je dobrá zpráva pro všechny subjekty českých ekonomických vztahů. Je evidentní, že snaha o vytvoření nezávislého silného regulátora trhu přinesla očekávaný efekt. Tento slibný start je však třeba dále zúročit a potenciál Komise pro cenné papíry ještě lépe využít.

ABSURDNÍ SITUACE

Nejdůležitějším směrem tohoto rozvinutí je rozšíření pravomocí Komise pro cenné papíry ve vztahu k dalším subjektům trhu, zejména pak k penzijním fondům. V současné době Komisi podléhá činnost penzijních fondů v rozsahu jejich aktivit na kapitálovém trhu, tj. při investování do investičních instrumentů a obchodování s nimi. Dále se na penzijní fondy vztahuje ohlašovací povinnost v případě uzavření obchodu mimo veřejný trh a to je zhruba vše. Do pravomoci Komise pro cenné papíry nespadá licencování penzijních fondů. To znamená, že souhrnné, systematické a opakované posouzení a kontrola kvality těchto subjektů leží pouze na Ministerstvu financí. Situace je o to absurdnější, že penzijní fondy představují bezesporu nejchoulostivější typ nástrojů kolektivního investování. Jsou totiž místem, kde se koncentrují dlouhodobá, často dominantní nebo dokonce jediná aktiva občanů a jakékoliv problémy v této oblasti mají katastrofální následky nejen pro okruh osob bezprostředně dotčených.

JEDNA INSTITUCE STAČÍ

České penzijní fondy spravují v současné době asi 20 miliard korun při trvale se zvětšujícím objemu a univerzální kontrole Komise pro cenné papíry nepodléhají. Podílové fondy, které nepocházejí z kuponové privatizace, v současné době spravují asi 15 miliard Kč a jejich zevrubná kontrola, zahrnující přelicencování, je plně v kompetenci komise. Je zřejmé, že penzijní fondy představují a zejména do budoucna budou představovat nepřehlédnutelný segment trhu kolektivního investování. Dále je evidentní, že právě tato část trhu se vyznačuje zvýšenou citlivostí a měla by tedy požívat když ne vyšší, tedy alespoň stejné ochrany jako ostatní fondové produkty, což nyní neplatí. Je důležité, aby tato ochrana byla investorům poskytována za cenu přiměřených nákladů. Tak tomu v současné době rozhodně není. Oddělení Ministerstva financí, které se regulací penzijních fondů zabývá, zaměstnává čtyřicet lidí. Komise pro cenné papíry má více než sto zaměstnanců a problematikou penzijních fondů se i tam zabývá tým školených odborníků. I laikovi je na první pohled zřejmé, že toto uspořádání není ideální a že univerzálním dohledem nad penzijními fondy by proto měla být pověřena pouze Komise pro cenné papíry. Pro úplnost podpořme toto tvrzení několika dalšímí argumenty: 1. Nezávislost. Regulace penzijních fondů musí být nezávislá na politickém prostředí. Střídání vlád nesmí mít na penzijní fondy vliv. To je v zájmu jak fondů a jejich pojištěnců, tak i v zájmu politických stran. 2. Přístup k informacím. Komise buduje rozsáhlý informační systém, který bude využívat k monitorování aktivit všech účastníků kapitálového trhu. Tento nákladný systém bude produkovat řadu důležitých informací, které budou sloužit pouze pro potřeby komise a ministerstvo k nim nemůže mít přístup. 3. Odbornost. Ministerstvo vykonává ve vztahu ke kapitálovému trhu pouze velmi omezený okruh činností a odborná úroveň se jednoznačně posunuje ve prospěch komise. 4. Posílení role komise. Vláda deklarovala zájem posílit postavení komise. Místopředseda Mertlík oznámil svůj záměr umožnit komisi vydávání vyhlášek a významně tak její roli upevnit. Bylo by jistě absurdní, pokud by se tyto vyhlášky nevztahovaly na penzijní fondy. 5. Úspornost. V rámci rozpočtu komise nepředstavuje rozšíření jejích pravomocí ve vztahu k penzijním fondům žádný další tlak na jeho zvýšení, naopak by se vytvořil prostor ke snížení rozpočtu MF. 6. Politika. Nová vláda si vytkla boj proti ekonomické kriminalitě jako jeden z hlavních cílů. Po dlouhém období proklamací a slibů veřejnost oprávněně očekává akci. Komise je této akce schopna, aniž by byla podezírána z vyřizování politických účtů.

ZHODNOCENÍ NENÍ IDEÁLNÍ

Jaká ale je současná situace v oblasti penzijních fondů? Mohou být investoři spokojeni s výsledky, kterých penzijní fondy dosahují? Je vůbec co kontrolovat a je ke zvýšené kontrole důvod? Jak kde. V každém případě je zajímavé porovnat výkonnost penzijních fondů a fondů podílových s podobným investičním zaměřením. Penzijní fond by měl být spravován s investiční strategií, která akcentuje minimální riziko, minimální volatilitu a přiměřený dlouhodobý výnos. Tomu odpovídá modelové portfolio složené z poloviny z instrumentů peněžního trhu, čtvrtiny vládních a čtvrtiny podnikových dluhopisů. Jeho aproximací může být výkonnost tříměsíčního PRIBID (50 %) a dluhopisového indexu PBICS (50 %). Takové portfolio by dosáhlo od začátku roku 1998 zhodnocení na úrovni 12 % (k 30. 9. 1998), což v celoročním vyjádření představuje 18 %. Pokud odečteme od těchto hodnot poplatek za správu v jeho maximální výši 2 %, dostaneme se na 10, resp. 16 %, což jsou hodnoty, kterých dobré domácí podílové fondy dosahují. Tyto hodnoty ostře kontrastují se zhodnocením, kterého dosahují domácí penzijní fondy a které se pohybují mezi 7-12 %. Při předpokládané délce investice 10-30 let se již jedná o obrovské rozdíly ve zhodnocení a je tedy namístě pátrat po důvodech tak velkých rozdílů.

NADĚJÍ PRO POJIŠTĚNCE JSOU AKVIZICE

Situace je však ještě horší. Existují penzijní fondy, jejichž personální a technické vybavení a zkušenost ve správě aktiv jsou naprosto nulové. Tyto fondy, často vzniklé pod křídly různých nefinančních korporací, naprosto nejsou vybaveny pro tak vysoce sofistikovanou činnost, jakou je správa cizích aktiv, a jedinou nadějí jejich pojištěnců je agresivní akviziční vlna velkých pojišťoven, jejímž výsledkem bude přesun těchto fondů a jejich pojištěnců k renomovaným společnostem. Tím problém částečně odezní, nicméně je nepochopitelné, že současný kontrolní orgán, kterým je Ministerstvo financí, existenci těchto subjektů toleruje. Je jasné, že před Komisí pro cenné papíry by tyto fondy neobstály. To však není konec. Předpokládané zavedení podnikových penzijních fondů, o kterém hovoří vládní představitelé, nesmí proběhnout živelně, za předpokladu, že trh vše vyřeší a pár okradených to nějak přežije. Při povolování těchto subjektů je třeba použít těch nejtvrdších požadavků a mít k jejich kontrole orgán, který je schopen uvedení do praxe zajistit. Takovým orgánem je jistě Komise pro cenné papíry. (původně zveřejněno 10. 12. 1998 v Ekonomu)